KNA B2B

Celibát

Hubert Wolf přistupuje k problematice celibátu z historického hlediska a vychází z toho, že Nový zákon se pro celibát nijak nevyslovuje; proto postoj církve od raného středověku prochází četnými proměnami: od akceptování manželského svazku přes omezení sexuálního styku manželů v souvislosti s přijímáním svátosti a přes přijetí skutečnosti, že východní křesťanské církve kněžím sňatek povolují, až k definitivnímu utužení celibátu, jež spadá do 19. století, respektive na přelom 19. a 20. století. Vedle církevně-ekonomických důvodů – nejsou-li potomci, nemá kdo dědit – nachází Wolf další zdroje celibátu jednak v židovských předpisech týkajících se čistoty, jednak v pozdní antice, zejména u stoiků a u gnostiků s jejich dualismem hmoty a ducha. Tento asketický ideál však podle něj není s postavou Ježíše vůbec v souladu.

I'm Your Man: Život Leonarda Cohena

Hudebník a zpěvák Leonard Cohen, jeden z nejvlivnějších umělců posledních padesáti let, byl mužem, z něhož čišely emoce a zároveň inteligence. To je také důvod, proč dokázal tak neobyčejným způsobem zpracovat ve svých písních základní lidská témata: lásku, sex, víru a moc. Cohen byl nade vší pochybnost složitou osobností se zjevnými rozpory: silně věřící Žid, sofistikovaný muž a miláček žen, stejně jako zasvěcený buddhistický mnich. Tato kniha je ucelenou biografií začínající v Montrealu, Cohenově rodišti, provázející ho do Londýna, na řecký ostrov Hydra a do New Yorku šedesátých let, kde umělec započal svou hudební kariéru. Sledujeme jeho výstup na vrchol hudebního showbyznysu, jeho ústup do ústraní v polovině devadesátých let a provázíme ho na jeho celosvětovém turné o patnáct let později. V biografii Leonarda Cohena nalezneme vyvážený pohled na protichůdné aspekty umělcova života a hluboce zasvěcený portrét talentovaného a oduševnělého muže, který stále umí dojmout lidi jako nikdo jiný.

Konkláve

Volbu papeže, Kristova zástupce a následovníka apoštola Petra na jeho stolci, provázely v dějinách mnohé problémy. Jak zajistit, aby se na tento akt volitelé v klidu soustředili, jednali podle nejlepšího svědomí, pokud možno bez průtahů, aby se nerozutekli, kde je to pravé místo, kam neproniknou intriky a vlivy představitelů světské moci? Jedině v izolaci v uzavřeném prostoru, tedy v konkláve. Od doby vzniku ve 13. století funguje konkláve podle ustálených principů, z nichž jeden – naprosté utajení interních informací – nebyl vždy naplňován zcela úspěšně. I díky tomu může fundovaný autor čtenáři zprostředkovat některé nečekané, mnohdy bizarní okolnosti a podrobnosti týkající se samotné volby i osobností papežů. Zasvěceně také obeznamuje s místem, kde se tradičně volební akt odehrává, s papežskými symboly a inauguračními rituály. Závěrem v osobité vizi vykresluje podobu volby podle nového dekretu, jak by se mohla odehrát v nedaleké budoucnosti.

Rady pánu Bohu, jak vylepšit svět

Čtyřicet zlepšováků, jak zdokonalit svět, které autor nenavrhuje politikům, ekonomům ani různým aktivistům, ale rovnou pánu Bohu, jsou vtipnou sondou do našich strachů, komplexů, slabostí, chyb, zbytečných starostí a malicherností, kterými si otravujeme životy. Stačilo by přitom tak málo, aby na světě bylo líp. Někdy stačí i jedna nečekaná událost, abychom si uvědomili, co je v životě důležité, na co vsadit a co přináší opravdovou radost.

Návrat do divočiny

V knize Raději zešílet v divočině přinesl spisovatel Aleš Palán rozhovory s šumavskými samotáři. Zaznamenal jedinečné příběhy lidí, kteří žijí skryti v maringotkách a na horských samotách, někteří zcela bez identity. Výpovědi solitérů z nejrozsáhlejšího českého pohoří zaznamenaly mezi čtenáři nebývalý ohlas, titul se stal bestsellerem a v anketě Lidových novin získal ocenění Kniha roku. Aleš Palán i fotograf Jan Šibík ovšem jezdí na Šumavu dál. Výsledkem jejich návštěv je kniha Návrat do divočiny. Jan Šibík v ní spolu se svou partnerkou fotografkou Danielou Matulovou přináší nové fotky, Aleš Palán pak své zamyšlení nad tím, co mu tři roky se samotáři daly, čím ho tito lidé nejvíc oslovili a proč je má tak rád. Zveřejňuje také příběhy, které se do knihy Raději zešílet v divočině nedostaly.

Raději zešílet v divočině (5.vyd)

Již páté vydání úspěšného titulu vychází na luxusním italském křídovém papíře, opět s plnobarevnou obálkou. Někteří si postavili v lese chýši, jiní žijí v maringotkách, případně na horských samotách. Jeden přespává přímo pod stromy. K některým se dá dojet autem, k dalším se musí pěšky. Šumavští poustevníci, samotáři, jejichž názory a životy se nepodobají vůbec ničemu, co znáte. O setkáních s nimi je tato kniha.

Jako v nebi, jenže jinak

Samotáři nežijí jen na Šumavě. Aleš Palán, autor bestselleru Raději zešílet v divočině, přináší setkání s dalšími solitéry žijícími stranou civilizace. Rok a půl za nimi jezdil do odlehlých oblastí od Chodska po Bílé Karpaty, od Jizerských hor po Beskydy. V knize Jako v nebi, jenže jinak najdeme rozhovor se ženou, která na horské samotě pár kilometrů od slovenských hranic žije v podstatě celý dlouhý život. Setkáme se s chlapíkem, který před dvaceti lety koupil staré vojenské auto a v něm se od té doby skrývá mezi jihočeskými rybníky. Nahlédneme dokonce do poustevny jediného současného poustevníka, františkána bratra Anděla. Setkání s českými a moravskými samotáři opět přináší vyhraněné postoje, neopakovatelné životní příběhy a notnou dávku přírodní mystiky. Oproti knize Raději zešílet v divočině pak navíc i nečekanou porci humoru. O fotografický doprovod knihy Jako v nebi, jenže jinak se postarala Johana Pošová.

Raději zešílet v divočině (4.vyd)

Někteří si postavili v lese chýši, jiní žijí v maringotkách, případně na horských samotách. Jeden přespává přímo pod stromy. K některým se dá dojet autem, k dalším se musí pěšky. Šumavští poustevníci, samotáři, jejichž názory a životy se nepodobají vůbec ničemu, co znáte. O setkáních s nimi je tato kniha. Osm rozhovorů s lidmi žijícími dlouhodobě mimo civilizaci přináší pohled do tajuplného světa, o jehož existenci nic nevíme. Setkáváme se zde s divokými zvířaty, krutými zimami, dokonce i s přízraky. Někteří samotáři jsou vysloveně racionální (zejména obě zpovídané ženy), jiní vyprávějí svůj život trochu jako mýtus. I ten má svou výpovědní hodnotu, jen jinou než výčet ověřených faktů. Způsob, jakým novodobí poustevníci v krajině přebývají, se ostatně dost možná mýtem brzy stane. Pokud se jím už nestal.

Neboť jsem nemocná láskou

Hildegarda von Bingen (1098–1179), známá postava středověké mystiky, ale i významná kulturní osobnost, autorka řady hudebních děl, dodnes přitahuje kulturní historiky. Neproslavila se jen odvážnou obrazností svých vidění, svou hudbou a svými kázáními, ale byla i jednou z prvních žen, které se dokázaly v raném středověku prosadit a naplnit svůj talent a poslání. Hildergarda von Bingen tvrdila, že vize, které měla od dětství, vnímá v naprosto bdělém stavu jako poselství „živoucího světa“. Autorka s věcným odstupem tlumočí, jak obratně dokázala Hildegarda využívat jak svého vizionářství, tak i svých chorob k dosažení vlastních cílů. Zeširoka se zabývá historickým církevním kontextem, aby ozřejmila situaci, v níž se Hildegarda pohybovala. Přitom zůstává na pevné, až přísně sekulární půdě a z této pozice vše co nejvěcněji komentuje. Kniha Barbary Beuysové vykresluje strhující a dlouhý život mystičky, kazatelky i neobyčejně cílevědomé ženy v dramatických časech raného středověku.

Kde končí pustina

Theodore Roszak, jeden z nejvýznamnějších amerických historiků a sociologů 20. století, se proslavil už v roce 1970 svým „sociologickým bestsellerem“ The Making Counterculture (Jak se dělá kontrakultura), v němž rozebírá příčiny proměny industriální kultury v kulturu postindustriální a všímá si zrodu rozličných alternativních postojů mezi mládeží. V knize Kde končí pustina?, jejíž název odkazuje na slavnou Eliotovu báseň a kterou o tři roky později na předchozí práci volně navázal, Roszak zkoumá, jak a proč v západní kultuře došlo k potlačení transcendentního rozměru lidské osobnosti a nakolik tento proces přispěl k překotnému rozvoji umělého životního prostředí a technokratické politiky v městsko-průmyslové společnosti. Roszak tvrdí, že už dávno minula doba předstírání, že smrt Boha není politickou realitou. Represe náboženské vnímavosti, k níž v naší kultuře došlo během několika posledních staletí, jako by se stala společenskou a ekonomickou „nutností“, stejně jako projevy fyzického vykořisťování člověka nebo přírodních zdrojů.

Revue Prostor 85

úvodník
Milan Hanuš - Kolo osudu a současná krize

názor

Jim Garrison - Americké impérium a globální krize
Patricie Anzari - Návod na záchranu světa pro každého

poznámky a komentáře

Eduard P. Martin - Umění nepadat do propastí
Duane Elgin - Naše kolektivní probuzení a politika vědomí
Bill McKibben - Síla počítačové myši
Eduard P. Martin - Krize jménem Nevím

polemika

Stanislav Komárek - Krize evropských věd

diskuse

Gerry Goddard - Astrologie jako most k novému paradigmatu

konfrontace

Wolfgang Giegerich, Paul Grof, Jan Klusák, Emil Páleš - Může se současná astrologie stát mostem k celistvému obrazu světa?

příběhy

Maik Hosang - Srdce nové kultury

stati a úvahy

Andrew Cohen - Jak se rodí nový svět

myšlenkové proudy

sestra Miriam Th eresa MacGillisová - Žít nový příběh

přednáška

Paul Hawken - Zdvihá se vlna přetvářející svět

astroetudy

Daniela Fischerová - Uran versus Saturn aneb Finanční krize ve hvězdách
Jarmila Gričová - Peníze vlastní a peníze cizí aneb Finance v horoskopu
Blanka Urbánková - Úvahy o zatmění aneb Jak to myslel Nostradamus

fejeton

Romana Křenková - Na Tři krále

náš rozhovor

„Žít ve dvou světech současně je pro nás výzvou…“(Rozhovor s aztéckým šamanem Xolotlem a jeho druhem Teccistemocem)

kultura

Básně Jany Štroblové
Petr Lisý - Podobnosti II – vrcholná ukázka jungovského myšlení
Jan Lukavec - O vědě a literatuře třikrát jinak
Zdena Mejzlíková - Nitrozemí aneb Kam se poděli drozdi lásky

appendix astropsychologica

„Astrologové předjímají budoucnost dříve než ostatní…“ (Rozhovor Clauda Weisse s Richardem Tarnasem)

povídka

Aleš Hoznauer - Tišitel trýzně a touhy

Revue Prostor 81/82

Číslo 81-82
Stavitelé duchovních mostů. Žijeme čas změny?

Revue Prostor 84

úvodník
Milan Hanuš - Polská otázka

názor

Andrzej Grajewski - Příliš daleko
Josej Mlejnek jr. - Čekání na české kačery?

poznámky a komentáře

Eduard P. Martin - O umění být polonofilem
Maciej Ruczaj - Sarmatismus – Polsko exotické?
Piotr Semka - Trhliny v polsko-německých vztazích aneb Polské boje o Eriku Steinbachovou
Martin R. Čejka - Vzestup Vodopoláků
ACS - Bij „komune“ na tribuně!

diskuse

Andrzej Nowak - Liberální demokracie se odtrhla od politické reality
Paweł Śpiewak - Liberalismus má polskou tradici

polemika

Dariusz Karlowicz - Modernizaci nelze okopírovat

konfrontace

Andrzej Babuchowski, Alexander Tomský, Václav Burian - Česko-polský dialog: možnosti, překážky a bariéry

příběhy

Jan Jůn - Polská orlice a český lev aneb Příběhy z dějin mírumilovně se ignorujících sousedů...
Vladimír Řezníček - Moje Polsko aneb Hrdinský příběh statečného muže z Těšínského Slezska

diskuse

Miloš Doležal - Ve jménu Žida aneb Několik obrazů z životního příběhu Romualda Jakuba Wekslera-Waszkinela

stati a úvahy

Bohdan Cywiński - Jaké Polsko, jaká Evropa a svět?
Grzegorz Górny - Sekularizace se nekoná

myšlenkové proudy

Agnieszka Kołakowska - Rodí se nové světské náboženství? aneb Několik úvah o sekularizaci v 21. století

excerpta

Henryk Głębocki - Rusko jiné nebude aneb Dopisy z Petrohradu a Moskvy

přednáška

Michał Łuczewski - Je možné být Polákem a zároveň evropským konzervativcem?

fejeton

Miloš Doležal - Chtěli jsme k cihelně a nebyla k nalezení aneb Z návštěvy Gdaňska

náš rozhovor

„Polská literatura je bohatá, ale stále trpí postkomunistickým syndromem…“ (rozhovor s Maciejem Urbanowským)

kultura

Básnické duo: Świetlicki, Bonowicz
Jan Lukavec - Gottland, Hrdí orli a jiné obrazy
Jan Jiřík - Česká exotika a polské téma
Zdena Mejzlíková - Střepy starého světa

appendix astropsychologica

Leon Zawadzki - O astrologickém bláznovství

povídka

Bronisław Wildstein - Údolí nicoty

dopisy, názory, ohlasy

Dopis Romany Křenkové

Bůh nezná budoucnost

Autor je známý širší veřejnosti především jako publicista a přední politický komentátor. Nyní předstupuje před čtenáře v odlišné roli – jako člověk tázající se po věcech víry, po Bohu a smyslu života, tedy po něčem, co je v naší kultuře považováno za výsostně osobní, neveřejné, ba intimní. Komárek se záměrně nepokouší o teologický traktát ani o nějaké teoreticko- filozofické pojednání. O Bohu, víře, církvi a tzv. posledních věcech člověka, tj. smrti a umírání, posmrtném životě, peklu a ráji, píše jako o něčem vnitřně naléhavém a osobně prožívaném. Jeho metodou je přirozená logika, respektive „zdravý selský rozum“, a zajímají ho jen takové otázky a odpovědi, které mají nějaký živý smysl pro člověka, a nikoli pro teoretické disputace. Netváří se přitom, že zná všechny odpovědi – naopak mnohokrát říká „možná“, „pravděpodobně“, „nevím“. Autorovy úvahy mohou být pro mnohé – jak věřící, tak nevěřící – pohoršující a pobuřující. Opravdu nic mu není takříkajíc svaté, avšak jeho provokativnost v tomto případě není prvoplánová. Vyplývá spíše z upřímnosti a bezpředsudečnosti, s níž k tématu přistupuje. Proto také jeho knížka se čtenářem „hovoří“ – je otevřeným dialogem o nejpodstatnějších věcech lidského života, jeho smyslu, víře, smrti a nesmrtelnosti.

Revue Prostor 77/78

Časopis pro společnost, politiku, kulturu a umění.

Revue Prostor 79

Časopis pro společnost, politiku, kulturu a umění.

V krajině prorostlého bůčku

V tomto tzv. klíčovém románu, kde známé osoby vystupují pod fiktivními jmény, podává vypravěč Bohuslav Hakl obraz doby nedávno minulé. Jako syn pravověrných komunistů, kteří po sovětské okupaci skončili v disentu a emigraci, přijímá skepticky všeobecnou víru v možnost spravedlivého uspořádání společnosti.
Před rokem 1989 dokázal úspěšně – alespoň jak se domníval – proplouvat nástrahami komunistického režimu, teď pozoruje s posměšky nadšené budování kapitalismu. To mu ovšem nebrání, aby se na událostech aktivně podílel. Jeho opovržení vůči vlastnímu pragmatickému národu se začne hroutit po navázání vztahu s bývalou disidentkou, v nových demokratických poměrech vášnivou bojovnicí za spravedlnost.
V Haklově neukotveném osobním životě se střídají vzestupy a pády jak milostné, tak profesionální. Ačkoli se propracuje až k funkci prezidentova poradce, jeho okázalou nevíru v cokoli a kohokoli nakonec přemůže obyčejná lidská potřeba žít v naději.

Jméno, Milost, Ráchel

Tři novely Edy Kriseové jsou tři silné příběhy z našich časů. Jméno je z období normalizace v Československu. Historik, který nesmí publikovat najde ženu, která propůjčí jeho knížce své jméno. „Pokrývačka“ mu postupně ukradne nejen knihu, ale i duši. Lež, na níž systém stojí, plodí v lidech zvrácené představy a deformuje jejich životy. Zakládá tragedii už od antiky. Milost je o brutálním vrahovi, jeho milé, knězi a bachaři. Je z období, kdy byla autorka ředitelkou Odboru stížností a milostí v kanceláři prezidenta Havla. Třetí novela Ráchel je příběhem ženy, kterou rodiče vyvezli jako malé dítě do emigrace. Po jejich smrti hledá bolestně cestu k mateřskému jazyku a zemi, kde se narodila.

Karel Bovary, venkovský lékař

Rakouský spisovatel a esejista Jean Améry, který přežil nacistické tábory smrti, je u nás již známý svou knihou Bez viny, bez trestu, jež je osobní reflexí holocaustu. Od ostatních pamětníků a svědků holocaustu se odlišuje především existenciálním úhlem pohledu, neboť už od mládí měl úzký vztah k francouzské kultuře. Améry je také vynikajícím prozaikem a stylistou, který dovede vysoce abstraktní filozofické problémy představit a rozvíjet vypravěčsky na působivě vystavěných a pointovaných situacích a charakterech. Tato dispozice se plně projevuje i v jeho knize Charles Bovary, vesnický lékař; autor v ní vytvořil originální žánr románu-eseje. Jeho Charles Bovary není jen variantou k Flaubertovi, nýbrž je to text, který se do jeho Paní Bovaryové vepisuje takříkajíc zevnitř, protože Améry osvobozuje hlas jejího chotě a příběh do jisté míry přehodnocuje jeho očima. Nikoli však jednoznačně, protože každá z pěti kapitol tohoto románu-eseje má svůj vlastní klíč.
Améryho esej není dílem filozofickým, nýbrž uměleckým a jeho dialog s Flaubertem, vedený prostřednictvím postav slavného románu, je velmi působivou konfrontací humanismu a racionalistické estetiky s nepochopitelnou děsivostí dějin 20. století.

Miroslav Antl radí jak na gaunery

První svazek edice tematických poraden JUDr. Miroslava Antla se zabývá domácím násilím, týráním dětí, neplacením výživného a dalšími tématy. Kniha čerpá náměty především z pořadu "Krimi live", který uvedla Prima a který se po novém roce znovu objeví na obrazovce této televize. Autorská dvojice knihy, JUDr. Miroslav Antl a Hanuš Hanslík, předkládá srozumitelnou a čtivou formou nejen konkrétní příklady páchání trestné činnosti, ale i návody a odborné rady obětem, jak v těchto extrémních životních situacích reagovat. Miroslav Antl je spoluautorem pořadu a odborným poradcem, Hanuš Hanslík jeho dramaturgem.

Povinnost

Román o nacistickém teroru a českém odboji za protektorátu vyšel poprvé v německém exilovém časopise v Londýně na pokračování od léta 1943 do jara 1944 a jeho autorem je německy píšící spisovatel a novinář, rodák z moravského Šafova Ludwig Winder. Jeho děj počíná dnem, kdy do Prahy vjíždějí 15. března 1939 německé tanky. Poctivý český úředník Josef Rada si toho však pro samé sestavování tarifů téměř nevšimne. Teprve později, když nacisté odvlečou jeho syna do koncentračního tábora, začíná Rada spolupracovat s kolegy, kteří působí v odboji. Výsledkem jsou zdařilé sabotáže na dráze, jež znesnadňují německým vojskům přesun do Ruska. Netrvá ovšem dlouho, a Rada se svou ženou a dalšími odbojáři se sejdou v cele smrti. Na počátku se čtenář setkává s nehrdinnou, nevýbojnou, nevýznamnou postavou, která je upřímně oddána na jedné straně svým úředním povinnostem, na druhé straně roli ochránce a živitele rodiny. Klíčový moment románu nastává, když hlavní hrdina nahlédne, že jsou situace, kdy i ochranu vlastní rodiny může ve skutečnosti provádět jen tehdy, převezme-li odpovědnost za dění ve větším celku, třebaže tím to, co chce bezprostředně chránit, ohrozí. Manželka, syn i synova přítelkyně, kolegové v úřadě – všichni za vypjaté situace opouštějí své role hospodyněk, nadějných studentů medicíny, vášnivých zahrádkářů, a i když je Ludwig Winder na poslední stránce knihy přenechává popravčí četě, zakoušíme radost nad tím, že „dobrá věc se podařila“ a člověk neselhal, že lidé v sobě v krajních momentech nacházejí sílu, která se v poklidných dobách zdá nedosažitelná.

Revue Prostor 73/74

Číslo 73-74.
Multikulturní kontrasty. Kanadský experiment. Češi a svět.

V krajině prorostlého bůčku

V tomto tzv. klíčovém románu, kde známé osoby vystupují pod fiktivními jmény, podává vypravěč Bohuslav Hakl obraz doby nedávno minulé. Jako syn pravověrných komunistů, kteří po sovětské okupaci skončili v disentu a emigraci, přijímá skepticky všeobecnou víru v možnost spravedlivého uspořádání společnosti. Před rokem 1989 dokázal úspěšně – alespoň jak se domníval – proplouvat nástrahami komunistického režimu, teď pozoruje s posměšky nadšené budování kapitalismu. To mu ovšem nebrání, aby se na událostech aktivně podílel. Jeho opovržení vůči vlastnímu pragmatickému národu se začne hroutit po navázání vztahu s bývalou disidentkou, v nových demokratickým poměrech vášnivou bojovnicí za spravedlnost. V Haklově neukotveném osobním životě se střídají vzestupy a pády jak milostné, tak profesionální. Ačkoli se propracuje až k funkci prezidentova poradce, jeho okázalou nevíru v cokoli a kohokoli nakonec přemůže obyčejná lidská potřeba žít v naději.

Soumrak otců

Přední italský psychoanalytik vytvořil v této knize svůj literární obraz otce formou mozaiky z kratších nebo delších elegantních esejů. Využívá přitom výborné znalosti kulturních dějin a analytického zacházení s dobovými obrazy otce.