KNA B2B

Jako bychom dnes zemřít měli

Noc z 23. na 24. února 1950. Černý tudor projíždí zasněženou Vysočinou. Vpředu řidič se spolujezdcem, který popíjí čaj z termosky. Na zadním sedadle zhrouceně leží osmačtyřicetiletý kněz s oteklou tváří, který má na nohou narvané bačkory, na nártu rozstřihnuté, aby se do nich jeho opuchlé nohy vůbec vešly. Dva rozsvícené světlomety metají žluté kužely po sněhu. Je po půlnoci a pražští příslušníci StB soudruzi Bohumil Košař a Stanislav Cvíček právě přivezli z valdické věznice do Číhoště na filmovou rekonstrukci kněze Josefa Toufara. Dobitého po brutálních výsleších, těžce a sípavě dýchajícího, podivně zkrouceného a držícího se za břicho. To už není ani Getsemanská zahrada, ani bičování – teď se losuje o jeho šat. Jihlavský estébák Josef Solař, který na kraji vsi žoviálně vítal unavené soudruhy z Valdic, v roce 1968 prohlásí: „Toufar nemohl normálně jít a dva naši soudruzi jej museli vést. Při této chůzi vydával bolestné nářky. Trochu mi to připomínalo chroptění.“<BR><BR>Advent 1949, zasněžená mrazivá Vysočina, nedělní dopoledne 11. prosince. V malém kostele v Číhošti se při kázání sedmačtyřicetiletého P. Josefa Toufara třikrát zakýval dřevěný oltářní křížek a zůstal zkroucen a vychýlen mimo těžiště. Pohyb křížku vidělo dvacet svědků. Následně se do rozbíhajícího církevního objasňování vlomila komunistická Státní bezpečnost. P. Toufar byl zatčen, unesen a mučením jej příslušníci StB nutili lživě doznat, že vše podvodně sestrojil. Toufarova mučednická smrt zhatila připravovaný inscenovaný monstrproces, nezastavila však otevřený útok komunistického aparátu proti katolické církvi. Autor této knihy se zdaleka nespokojil s tím, že by začal vypravovat životní příběh kněze Josefa Toufara (1902 až 1950) dnem jeho příjezdu do Číhoště. Dosud stál hlavní aktér příběhu stranou, nikde nebylo možné dočíst se, z jakých pocházel poměrů, co jej vedlo k rozhodnutí stát se knězem a jak dlouhá cesta vedla k vysvěcení. Základní pohnutkou k sepsání díla nebylo vyvrácení či potvrzení toho, zda se křížek skutečně v adventním čase roku 1949 tajemně zahýbal, ale naléhavá touha pochopit, kdo Josef Toufar byl a co všechno v jeho údělu předcházelo dějství poslednímu. Léta pátrání, shromažďování dokumentů, snímků i svědeckých výpovědí tvoří opěrný systém díla. Miloš Doležal nepojímá obsáhlý životopisný portrét patera Toufara jako chladné historické pojednání, nechybí v něm bezprostřednost ani humor, a přece ani o krok neustoupí požadavku na absolutní dokumentární věrnost, každou uvedenou informaci opírá o konkrétní nálezy v archivech a osobní svědectví pamětníků. Kniha Jako bychom dnes zemřít měli se skládá ze dvou rovnocenných částí, textové a obrazové. Vzniklý celek je také důkladně vyvedenou kronikou života jedné části Vysočiny v první polovině minulého století, krajiny, jež v sobě nese stigmata hrdinů a mučedníků. Spolu s autorem, pamětníky i fotografiemi putujeme po místech dnes zbořených, zatopených, či zjizvených necitelnými zásahy do krajinného profilu z dob komunismu. Ne náhodou říká básník a historik Zbyněk Hejda, že Miloš Doležal Vysočině vrací její paměť.<BR>Lucie Tučková<BR><BR>Ve zkratce o autorovi: Miloš Doležal (nar. 1. 7. 1970 v Háji u Ledče nad Sázavou) - rozhlasový redaktor, básník a publicista. Je autorem řady rozhlasových dokumentů z období druhé světové války a komunistických represí 50. let, literárních pořadů, portrétů a cestopisných cyklů. Jako scénárista spolupracuje s Českou televizí (na cyklech Heydrich – konečné řešení a Neznámí hrdinové). Vydal básnické sbírky Podivice (1995), Obec (1996), Les (1998), Čas dýmu (2003), básnický deník z italských cest Sansepolcro (2004), tři knihy črt, zaříkání a zkazek z krabatiny Režná bába (2007), Bodla stínu do hrudního koše (2009) a Černé svině křen (2012). A čtyři knihy rozhovorů s pamětníky, vězni nacistických a komunistických kriminálů. Připravil životopisné knihy Antonín Bradna – Zaradoval jsem se (2002), Jiří Louda – Svým dějinám neutečeme (2010) a Josef Svoboda – Tři inkarnace (2011). Žije v Praze a v Horní Pasece na Vysočině.

Dát život němým věcem světa

Přednáška o poezii proslovená básníkem 21.února 1931 v Olomouci. K tisku připravila a komentářem opatřila doc. Dagmar Blümlová, ilustrace ak. malířka Renata Klogner Štolbová.

Krajem zapomenutých svědků

Autor v knize putuje krajem a popisuje kapličky, zvoničky, kříže, boží muka a smírčí kříže (a pověsti s nimi spojené) v oblasti především Pelhřimovska, ale i Havlíčkova Brodu a Jihlavska.

Slyším mlýnský kámen, jak se otáčí

Vzpomínky na dny všední i sváteční v Českém Krumlově i jinde. Autor líčí pevné rodinné společenství mlynářského rodu, příběhy až románově dramatické, každodenní život, dopady událostí bouřlivého 20. století na osudy katolické rodiny, města i celého Československa. Knížka svátečně pohladí po duši, potěší živým jazykem vyprávění i laskavou moudrostí autora.

Čekání na krále

Po bitvě na Moravském poli nastala pro České království a Moravské markrabství doba hlubokého úpadku. Velký král Přemysl Otakar II. je mrtev, v Čechách vládne braniborský markrabě Ota V. řečený Dlouhý a Moravu má ve spárech římskoněmecký král Rudolf I. Habsburský. Jediná naděje Čechů, kralevic Václav, je proti své vůli zavlečen do Branibor. V Čechách loupí, drancují a znásilňují roty braniborských ozbrojenců. Proti nim vystupuje český šlechtic a rytíř Hynek Berka z Dubé, tehdy skutečně existující obávaný odpůrce Braniborů. Jeho příběh plný bitev, bojů a rytířských soubojů je oslavou síly, odvahy, statečnosti a bojového umění středověkého rytíře. Jeho setkání s budoucím českým králem Václavem II. se stává první nadějí obnovy Českého království. Láskyplné vztahy k půvabným a koketním dívkám, "okořeňující" rytířovy příhody nejsou historicky doloženy.

Poutní místa českobudějovické diecéze

Kniha podává soupis a základní charakteristiku poutních míst katolických věřících na území českobudějovické diecéze. Pozornost je věnována nejen poutním kostelům a kaplím, ale také některým drobným sakrálním stavbám v krajině, jako křížovým cestám, kapličkám, Božím mukám a dalším objektům, které lze označit jako "místa zvláštní zbožnosti". Z hlediska uměleckohistorického jsou popisovány především milostné sochy a obrazy, které jsou nedílnou součástí poutních míst.
V úvodních odstavcích hesel, charakterizujících obce, byly ponechány údaje o počtu obyvatel římskokatolického vyznání (uváděny ve zkrácené formě jako počet "katolíků" v procentech) z roku 2001, neboť tyto výsledky lze považovat za reprezentativnější než výsledky posledního Sčítání lidu, domů a bytů v roce 2011, kdy byla odpověď na otázku náboženského vyznání nepovinná. Tyto údaje nejsou zaznamenány u menších osad, které jsou součástí sousedních obcí.
Ve vybraných lokalitách, v nichž se roku 1921 přihlásilo větší množství lidí k nově založené církvi československé, jsou uvedeny i tyto údaje, neboť dokreslují charakter obce. Počet obyvatel římskokatolického vyznání (zde zkráceně jako počet "katolíků") z předchozích sčítání, zvláště z roku 1921, je zachycen jen u měst a některých obcí, kde bylo pestřejší náboženské složení obyvatelstva. Podobně i národnost německá je uváděna jen ve vybraných případech, většinou jejího vyššího zastoupení. Německé názvy jsou důsledně citovány u těch obcí, které měly do roku 1945 většinu německého obyvatelstva.

České grafické novoročenky

Reprezentativní publikace s cca 500 reprodukcemi grafických příloh. Obsahuje přehled fenoménu novoročenek vytvořených předními malíři a grafiky v období téměř celého 20. století.

Aloys Skoumal

Kulturněhistorická monografie zachycuje neznámé stránky života a díla Aloyse Skoumala (1904-1988), v kulturním povědomí zařazeného jako překladatele. V první polovině svého tvůrčího života však významně ovlivňoval českou literaturu i kulturu jako redaktor a kritik (Vyšehrad), jako jedinečný satirik (sazba sbírky Budiždán v roce 1958 rozmetána), konečně jako československý kulturní atašé v Londýně (1947-1950). Svými kritickými aktivitami do té míry vrostl do několika vrstev českého kulturního dění ve dvacátém století, že se stal jejich zrcadlem. Monografie proto nemůže než je reflektovat rovněž; jde zejména o svědectví o pražské anglistice a kulturní Praze 20. let vůbec, obraz každodennosti diplomatických služeb, spisovatelských středisek Dobříše či Budislavi, prvních dvou poválečných sjezdů spisovatelů, konečně i Kruhu překladatelů. Ideovým svorníkem je pak dědictví staroříšského Josefa Floriana a irsko-česká komparace. Fotografické přílohy (mimo jiné J. Čep, J. Vašica, E. A. Saudek, E. Vrchlická, F. Halas a další).

Malý Budiždán Aloyse Skoumala

Výběr z epigramů a aforismů Aloyse Skoumala (1904-1988), překladatele a znovuobjeveného satirika a glosátora české i anglické společnosti 50. a 60. let dvacátého století. Edici doplňují komentáře a citáty o autorovi.

Poutní místa jihozápadní Moravy

Kniha obsahuje přes 200 hesel posvátných míst z území Dačicka, Ivančicka, Jihlavska, Třebíčska, Znojemska a Žďárska, k nimž je přiřazeno i bývalé hlavní zemské město Brno jako centrum celé jižní Moravy. Úvod přibližuje historickou a kulturní charakteristiku regionu, problematiku poutí,poutních míst, léčivých pramenů, milostných obrazů i architektonickou hodnotu sakrálních objektů. V přídavné části jsou uvedena další poutní místa, zvláště z přilehlé oblasti Čech a Dolních Rakous (včetně Vídně), s nimiž jihozápadní Morava odedávna udržovala styky. Autor publikace, která má 302 stran, je Mgr. Ing. Jiří Černý (nar. 1961 v Pelhřimově) vystudoval obor dějiny umění Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. je autorem monografií Svatý Jan Nepomucký ve výtvarném umění Pelhřimovska (1993), Pelhřimov – Obraz města v architektuře 19. a 20. století (1996) a Poutní místa Českobudějovicka a Novohradska (2004).

Věroslav Mertl (*1929)

Vynikajúci a známy románopisec Wilhelm Hünermann na vzrušujúcom pozadí udalostí opisuje život svätého Martina z Tours, jedného z najobľúbenejších a najznámejších svätcov Cirkvi. Predstaví nám ho ako syna pohanského tribúna ženúceho sa po panónskych stepiach, ale aj ako dôstojníka v légii sabarských kopijníkov. Staneme sa svedkami zaodetia žobráka polovicou Martinovho plášťa. Spoznáme ho aj ako pustovníka, otca rehoľníkov a biskupa, apoštola Galie.

Život na vidrholci

Za krásného jarního počasí odváželi 24. května 1951 Bedřicha Fučíka (1900–1984) na Pankrác. Po několikaměsíčním martyriu estébáckých výslechů ho pak, spolu s dalšími převážně katolickými intelektuály, odsoudili ve vykonstruovaném procesu k vysokému trestu. Za bezmála devět let prošel řadou věznic, také neblaze proslulým Mírovem. Že nepodlehl, za to vděčil neobyčejné síle své vnitřní svobody, čerpané ponejvíce z víry. On si ten úděl vlastně předpověděl, ba dá se říct, i určil. Vždyť už na rozmezí dvacátých a třicátých let, uprostřed svobodných poměrů První republiky, prohlásil, že být katolíkem mu značí stát, kde to vždy silně fouká, prostě – žít na vidrholci. Jak takový život vedl, o tom sám odmítal vydat svědectví, přestože ti, co ho znali, na něj naléhali, aby napsal paměti. Ale to byl celý on: raději než o sobě vyprávěl o jiných. Tak vzniklo Čtrnáctero zastavení, soubor osobně laděných medailonů čtrnácti mužů z těch, kterých si nejvíc vážil a k nimž ho vázal přátelský vztah, podle mnohých jedna z nejhezčích knih, jaké u nás v posledních desetiletích vyšly. Čtenář v ní nachází neobyčejně živé portréty velkých postav české moderní kultury, ale když obrátí list za posledním, chtělo by se mu zeptat: A kde je patnácté zastavení? Kde je ten, který to s nimi všechno prožil? Co Bedřich Fučík neučinil, o to se pokouší tato kniha: Podat obraz onoho „života na vidrholci“, vrhnout světlo na ten skrytý magnetismus, jímž přitahoval solitéra formátu F. X. Šaldy, komunisty Františka Halase a Vítězslava Nezvala, katolíky Jakuba Demla i oba velké Jany české literatury, Čepa a Zahradníčka. Představí Bedřicha Fučíka, rodáka ze západní Moravy, tak bohaté na básníky, jako muže, který si do pomyslného štítu rytíře české literatury vepsal hrdé: „Sloužím.“ Vykonával tu službu literárněkritickou a editorskou prací, překládáním a ze všeho nejraději jako – nakladatel, nejprve v Melantrichu, kde se uplatnil nejplodněji, potom u Vilímků a ve Vyšehradu a posléze ve velkoryse koncipovaném vlastním samizdatu. A činil tak v rámci mimořádně dramatického života – od studentských let s prvním redaktorským působením v Třebíči, od účasti na rušném kulturním dění předválečné Prahy, až po ten kriminál a léta následující, v nichž se sice hlásilo stáří, ale v nichž nebylo ani stopy po rezignaci. Je to kniha, založená na zevrubném studiu mnoha historických dokladů a především dopisů, které si Fučík vyměňoval s přáteli, zejména s trojicí nejdůvěrnějších, Janem Čepem, Janem Zahradníčkem a Milošem Dvořákem, a přece není jen literárněhistorickou monografií. Je to vylíčení příběhu muže, v jehož životě shledáváme úděl českého vzdělance dvacátého století, jednoho z těch, co nikdy nepodlehli vábení hvězdy, která měla hodně daleko k té betlémské.